Je to vlastně tak trochu jiný příběh o dospívání. O jedné rodině se zvláštními schopnostmi, jestli jsou to ještě vůbec schopnosti, vždyť nikdo přece neumí poznat z polévky náladu kuchaře? Nebo umí?Rose o to vím své. Ve svých osmi letech zjistí, že umí z jídla určit všechno. Náladu a pocity toho, kdo jídlo připravoval, rozpoložení toho, kdo sbíral rajčata nebo pomeranče… Občas je to jedno velké utrpení. Je to například právě jídlo, které jí upozorní na nevěru své matky s kolegou Larrym… Jídlo se stává pro Rose posedlostí, ale i životním osudem. Vše vyprávěno s lehkostí na pozadí ostatních osudů členů rodiny, kteří mají taktéž zvláštní schopnosti…
Rose se časem naučí rozpoznávat všechny chutě i to, odkud jednotlivé ingredience pochází. Jestli je petržel ze San Diega či odjinud? Pro Rose žádný problém. Jen si to nechává dlouhou dobu jen pro sebe, vlastně až do svých 22 let, kdy se rozhodne pracovat v kuchyni a věnovat se jídlu profesionálně.
Příběh dívky s nevšedními schopnostmi mě donutil zamyslet se nad tím, jak je důležité dávat i do takových maličkostí jako je vaření, sama sebe. Jak je důležité dělat věci s láskou, neuspěchat a neodbývat to, co je v našem životě důležité. A jak je naopak důležité nějaké informace ignorovat, snad možná přehlížet nebo mít nad nimi navrch. Někdy by nebylo od věci, aby tohle učinil každý z nás, žilo by se jistě všem lépe…
„Ve filmech se nevěra často naznačuje tajným nahlížením do hotelových pokojů nebo skvrnami od rtěnky na bílém límečku. Bylo mi dvanáct, když jsme jednoho chladného únorového večera jedli hovězí pečeni s brambory a hned při prvním soustu jsem dostala takovou ránu provinilosti a romantiky, až mi bylo okamžitě jasné, že potkala někoho jiného. Valilo se to na mě v mohutných vlnách z masa, z domácí kyselé smetany, ze zelených kousků pečlivě nasekané pažitky. Tiše jsem vykřikla. Vypila jsem celou sklenici vody. Ááách, povzdechl můj otec, jak to obvykle večer dělával. Hovězí pečeně, pohladil si břicho. To mám rád. Musela jsem si najít nějaký průmyslově vyráběný kečup, aby mi pomohl přežít. Joseph obracel stránky knížky a máma si nalila sklenici vína. Chutná? Zeptala se. Podívala jsem se na ni. Všechno souhlasilo, v poslední době vypadala lépe, víc se strojila, vypadala o něco šťastnější, k culíku si začala brát barevné čelenky a na obě ruce náramky. Ono vůbec všechno bylo tou dobou v pohybu. Joseph se hlásil na vysokou školu a doufal, že se odstěhuje z domova, nastoupí na Caltech a bude bydlet na koleji s Georgem. Máma často mluvila o tom, jak se jí po něm bude stýskat, ale on na to neodpovídal, a kdykoli přišel nějaký balík, a ty od babičky chodily pravidelně, Joseph vyprázdnil krabici a odnesl si ji do svého pokoje, aby měl do čeho dát věci. Už teď, několik měsíců předem, byl napůl sbalený. Kdyby mohl večeřet ve svém pokoji, udělal by to, ale táta trval na tom, že musíme jíst společně.
Četl jsem takovou studii, prohlásil táta a rozprostřel si na kolena ubrousek, že rodiny, co spolu večeří, jsou šťastnější.
No, já myslím, že ty rodiny si spolu taky povídají, podotkla jsem. Máma, která za námi nakládala na talíř zeleninu, se zasmála.
Byla to pravda; večeřeli jsme vždycky u stolu, obklopeni květovanými kuchyňskými závěsy a vůní z kouřících hrnců, ale skoro pořád jsme mlčeli…“
Aimee Benderová: Zvláštní smutek citronového koláče
- z anglického originálu The particular Sadness of Lemon Cake přeložila Veronika Volhejnová
- vydalo nakladatelství Argo v roce 2013 (vydání první)
- počet stran: 300
- ISBN: 978-80-257-0838-5