Co se skrývá v krajině pod sněhem? A co se skrývá pod slupkou rodinné pohody, tak by se dala kniha shrnout jednou větou. Je to příběh jednoho dne. Tři sestry vyrážejí jedním autem k rodičům, aby oslavily tátovy narozeniny. Běžná záležitost. Rodinná oslava. Příběh začíná v sobotu ráno a končí v nočních hodinách.

Co komu běží hlavou? Proč je něco ve skutečnosti jinak než se ony domnívají? Výčitky, staré křivdy, prolínání minulosti se současností. Kdo by to neznal. Vždyť, kdo má rád rodinné oslavy? Proč je ta moje ségra tak naivní? Proč je ta druhá tak upjatá? Proč ty její děti jedí v McDonaldu? Proč je ten její syn tak rozmazlený? Proč má máma doma tolik koček? Proč táta nechce jít na běžky? Co se to sakra doma děje, vždyť oni spolu už nežijí? Jak nám tohle mohli udělat?

Otázky, které si klade většina z nás. Hádky, které se opakují skoro v každé rodině. Debaty, které nikam nevedou, ale vedou se při každé oslavě a rodinném setkání. Petra Soukupová vystihla pocity jednotlivých aktérů příběhu na výbornou.

 „Olina stojí na parkovišti a zvažuje, co teď. Co to s tou Blankou je? S každým dalším dítětem se z ní stává větší a větší slepice, matka kvočna. A proč se do ní sere s chlapama? Vždyť i ona ví, jakej byl Stefano debil, vždyť tehdy ji utěšovala a sama říkala, že to s ním nemá cenu a ať se na to vykašle, než bejt pořád utrápená. A teď jí říká tohle. Jako kdyby byla ona, Olina, happy z toho, že to takhle dopadlo, že má dítě s kreténem, kterej ani nemrkl, když opouštěl dítě, a z toho, že Oliver nemá tátu. Ale než mít tátu kreténa, to ho radši vychová sama. A t en její Libor je taky kretén. Ale to si Blanka nemůže přiznat, protože s ním má tři děti a pohodlnej živůtek, vždycky je něco za něco. Co já se rozčiluju, měla bych ji spíš litovat, a co mně chybí bez chlapa, nemusím mu prát ponožky a snášet jeho chrápání a jeho špatný nálady, jediný, proč je to blbý, uznává Olina (spíš proto, že ví, že by to měla uznat a že Olivera to mrzí, než že by to ji samotnou mrzelo), že by byl Oliver asi spokojenější, kdyby tátu měl, a možná že by autorita chlapa s ním někdy něco zmohla, když ona už neví, co sním. Ale celkově to spolu zvládají sami a moc dobře a Blančina blahosklonnost, pramenící z toho, že dokáže udržet na první p ohled spokojenou rodinku, svoje štěstíčko v satelitním domečku, je prostě blbost, protože by stačilo, aby Libor potkal správnou kozatou a štíhlou asistentku, která by na něj párkrát mrkla, a Blanka by nezmohla nic a zůstala by taky sama.

Olina by jí to nejraději řekla, ale samozřejmě jí to teď neřekne, protože není svině, místo toho půjde do McDonalda a koupí si kafe a zkontroluje Olivera, kdo ví, co si naporoučel, aby ho nebolelo bříško, a nechá Blanku být, sama toho má dost a koneckonců, Blanka je teprve krátce po porodu, takže je beztak mimo sebe, nic, Olga projeví velkorysost a bude to. Škoda, že se musí vrátit do auta pro peněženku, ale co se dá dělat.

Pár kroků k autu, otevře, Blanka dál kojí, to už jsou věky, ale Olga mlčí.

Jenom si beru peněženku a jdu se mrknout za nima.

Tak nevětrej, řekne Blanka a Olina za sebou poslušně zavře. Má ji samozřejmě vzadu, tam někde, kde sedí Blanka, tak se tam natáhne, fakticky, přísahala by na Olího smrt, tohle nijak nepřipravovala a nerozmýšlela, prostě to z ní vypadlo, protože tohle je prostě hrozný, jasně že to neměla říkat, a už vůbec ne v tuhle chvíli, ale jak je možný, že prostě někdo může mít tak hroznou podprsenku, a zas toho neřekla tolik, jenom: ježiš, Blanko, takovýhle prádlo přece nemůžeš nosit, vždyť je to hrozný!

Už čeká, že jí Blanka zase pošle do prdele, že se rozvzteklí, ale překvapivě ne, Blanka nad tím obrazně mávne rukou, to se dalo čekat, že si toho někdo všimne, stejně jako to, že první benzínka je s McDonaldem, tak i tohle je řád života a asi k tomu patří i to, že je to zrovna Olina, která nosí asi jen značkový podprsenky a jistě takový nosila i při kojení, na nějaký pohodlí Olina kašle, protože co kdyby nevypadala reprezentativně, tak řekne Olině, no já vím, tu nejlepší mi Filda poblil a já jí mám vypranou a mokrou s sebou.“

Tak co, je to jako u vás doma? No právě! Autorka vás vtáhne do děje, co do děje, vy vlastně sedíte v tom autě a jedete z Prahy někam za Mimoň na narozeninovou oslavu. Bez dárku, protože se nevešel do auta a Libor ho nevyzvedl. A do rodného hnízda, o kterém za chvíli zjistíte, že už hnízdem žádným není.

Petra Soukupová je dramaturgyně seriálu Ulice a jak je vidno i nadějná autorka – její první kniha K moři (2007) získala Cenu Jiřího Orten, následoval triptych povídek Zmizet (2009), za který obdržela cenu Magnesia Litera, pokračovala románem Marta v roce vetřelce (2011) a dětskou knihou Bertík a čmuchadlo (2014).

Petra Soukupová: Pod sněhem

• vydal Host – vydavatelství, s.r.o. v Brně v roce 2015 (vydání první)
• počet stran: 373
• ISBN: 978-80-7491-493-5