„Vánoce mě nechávají zcela v klidu. Taky, kdo by myl okna v prosinci! To přeci není normální! Tadeáši, nelez tam! Tím spíš, když je máme na sever, plískanice teprve přijdou a já bych akorát tak nastydla…“
„No to já bych nemohla, to prostě k Vánocům patří, to u nás šílíme už v listopadu, co by mi taky ten můj řekl, znáš to, přijede tchýně…“
„Kolik druhů máš?“ „Žádný.“
„To jako nemáte cukroví, jo?“ „Ne. Pár kousků se vždycky snědlo a zbytek jsem dávala po Vánocích ptákům do krmítek, a kvůli těm to dělat nebudu, ne? Těm koupím radši slunečnicový semínka… a děcka mají stejně radši kolekci nebo sušenky. A někdo něco donese, vždycky to tak je…“
„Už máte vygruntováno?“ „Ne.“
„Ještě řekni, že si platíte hodinovou manželku, právě jsem viděla tamhle v nákupáku na ní reklamu.“ „Ne, nemáme, jen to s tím úklidem nepřeháníme.“
„A dárky pro děti už máš?“ „Ne.“
„Já už ani nevím, kam jsem co schovala. Vy si jako dárky nedáváte, jo?“ „Ne. Nebo jenom nějakou blbost.“
„A hele, slavíte vůbec Vánoce? Nejste Svědci Jehovovi nebo tak něco?“
„To fakt nejsme, my ty Vánoce neprožíváme. Chodíme na procházky, ozdobíme stromeček, sedneme si spolu, pustíme si koledy, zazpíváme si, zahrajeme si karty nebo Dostihy, občas mrkneme na nějakou pohádku nebo si každý zaleze do svýho… Normálka, takovej prodlouženej víkend, se z těch Vánoc přece nepo…“
„Teda, ty máš ale nervy snad ze železa, že to bereš takhle. To já jsem z těch svátků úplně vystresovaná. To já vím, že se s Bohdanem pohádáme, no určitě, jak přijede jeho sestra s rodinou, tak to nevydržím. A pak tchýně s přítelem, ty přijedou na Boží hod. No z toho už jsem na prášky teď, když si na to vzpomenu. No loni, to ti musím povědět, začalo to už před Vánoci, jsem si musela vzít týden neschopenku, abych to vůbec všechno stihla, a pak jsem spálila husu, no ona to byla vlastně kachna tak, že skoro shořela a pak, jo… Počkej, vidíš je? Já jenom, aby se zase nervali, on ti někdy i děti kouše, asi chytil ve školce. No kde jsem to skončila…“
…jo jo, co se dneska všechno člověk v dětské herně nedozví… 